Naše PARTA vznikla 3.3.2008
Jak se člověk mohl stát gladiátorem.
Za raných dob římského gladiátorství byla většina gladiátorů otrockého stavu. Mezi otroky, kteří byli přinuceni k povolání gladiátora, se nacházeli mnozí váleční otroci, kteří podle zvyklosti tehdejší doby ztráceli veškerá lidská práva a byli degradováni na zboží. Jejich výcvik byl proto méně nákladný. Třetí významnou skupinou byli trestanci. Byli to většinou těžcí zločinci a takzvaní pachatelé činů proti státu, kteří byli římskými soudy odsouzeni do gladiátorské školy nebo rovnou do arény. Později, když potřeba gladiátorů nebývale vzrostla, museli do arény i menší lotři, např. podvodníci. Vedle otroků, válečných zajatců a zločinců nabyla v rané době císařské na významu ještě čtvrtá skupina gladiátorů: auctorati. Tak nazývali Římané státní občany, kteří se dobrovolně zavázali k boji v aréně. Nejpozději do konce 1.století po Kristu, představovali hlavní masu gladiátorů z povolání. Mnozí auctorati byli zkrachovanými existencemi z nejnižších lidových vrstev. Lákalo je státní odbytné, jež dostávali ti, kteří přestáli svou gladiátorskou služební dobu. Jako auctoraté se však nenechávali naverbovat jen chudí lidé. I synové z bohatých rodin vstupovali někdy mezi gladiátory. Do arény je především táhla touha po dobrodružství a dráždivá hra se smrtí. Na rozdíl od otroků, válečných zajatců a zločinců směli auctoraté bydlet mimo gladiátorské školy. Museli sice pravidelně chodit do služby, jinak se však mohli pohybovat volně. Mnozí z nich měli dokonce děti a manželky.
Historie zápasů
Ačkoliv se za vynálezce gladiátorských zápasů obecně považují Římané, ti je ale ve skutečnosti převzali od Etrusků. Ovšem ani oni nebyli vynálezci této zábavy – prapůvod můžeme hledat až u starých Řeků. Etruskové věřili, že pokud někdo zemře, bude se vracet na zem a strašit. Tomu se dalo zamezit jedině smrtí někoho jiného. Zprvu se zabíjeli zcela neviní lidé, později ale přišli na lepší nápad – vzali dva zajatce (otroky, zločince) a nechali je bojovat nad hrobem zemřelého. Ten, kdo prohrál, se stal obětí. A aby ty zápasy byly ještě zajímavější, gladiátoři se začali učit na speciálních gladiátorských školách.
V pozdějších dobách pokud Říman nechtěl pořádat při pohřbu gladiátorský zápas, byl k tomu donucen, jinak by nemohl pohřeb ani provést.
- 264 př. n. l. – Říman Brutus Pera měl na svém pohřbu hned 22 soubojů
- 200 př. n. l. – na pohřbu konzula Marca Valeria Laevina se střetlo 50 gladiátorů
- 183 př. n. l. – po smrti kněze Publia Crassa stanulo na bojišti více než 200 gladiátorů
- 174 př. n. l. – Flaminius uspořádal svému otci pohřeb, který trval tři dny a bojovalo na něm celkem 74 gladiátorů
Pak už přestaly být zápasy jen záležitostí pohřbu. Lidé si je tak oblíbili, že se začaly konat jen tak, pro zábavu. Toho zneužívali i politikové, kteří dlouhotrvajícími hrami odvraceli pozornost lidu od vojenských neúspěchů. Proti rozšiřování her se z císařů stavěli jen Tiberius a Marcus Aurelius. Ostatní je podporovali, proto se délka trvání her neustále prodlužovala – za Augusta to bylo 66 dní v roce, za Marca Aurelia (trochu paradoxně) to bylo 135 dní a ve 4. století se bojovalo přes 175 dní v roce. Za císaře Vitellia se jeho narozeniny slavily ve všech 265 obvodech Říma, za Tita zabraly oslavy otevření Kolosea 100 dní, a při oslavě Traianova vítězství nad Dáky trvaly 123 dní a utkalo se zde na 10 000 gladiátorů.
- okolo 100 př. n. l. – pro gladiátorské zápasy se začínají stavět speciální arény
- 105 př. n. l. – konsulové Gaius Marius a Publius Rufus pořádají dlouhé hry pro zamaskování válečných neúspěchů na severni hranici říše
- asi 80 n. l. – otevřena největší gladiátorská aréna všech dob – Koloseum pro 50000 diváků; jmenovalo se podle nedaleké kolosální sochy císaře Nerona
- 73–71 př. n. l. – Spartakovo povstání, přes počáteční neúspěchy římské armády, potlačeno a velitelé povstání ukřižováni při silnici Via Appia (mezi Římem a Capuou).
Konec gladiátorských zápasů s sebou přinesl až rozmach křesťanství. Nastálo zakázány byly v roce 404 po incidentu, kdy řecký mnich Telemachos vnikl do arény ve snaze zabránit boji, rozvášněný dav jej ale zabil. To rozlítilo císaře Honoria a hry zakázal.
Druhy gladiátorů
* Samnita – nosil bohatě zdobené brnění skládající se z otevřené helmy s klapkami na tvářích, chocholem a peřím; trup chránily náprsní destičky; dalšími součástmi zbroje byly kovové rukavice, jedna nebo dvě holenice a velký oválný nebo čtvercový štít. Zbraní byl samnitovi meč, zřídka pak kopí. Tento typ gladiátora byl za císařství zrušen a nahrazen hoplomachem.
* Thrák – nosil jednoduchou otevřenou helmu s lícními klapkami, malý kulatý štít, dvě holenice, krátký zahnutý meč nebo méně často oštěp
* Hoplomachos – měl skvělou helmu s hledím, holenice, velký čtyřhranný štít a meč nebo kopí
* Murmillus – pravděpodobně byl vyzbrojen přilbou zdobenou rybou, velkým oválným štítem a dlouhým mečem. Je ve velké míře shodný s gladiátorem, zvaným Gal
* Retiarius – nosil jen pancíř na paži s pevným štítem na rameni. Bojoval vrhací sítí, trojzubcem a dýkou
* Secutor – Hoplomachos specializovaný na boj s Retiariem; disponoval hladkou helmou, aby neposkytoval snadný terč na zachycení sítě
* Andabates – bojoval s helmou bez otvoru pro oči
* Dimachaerus – vyzbrojený dvěma dýkami, měl holenice a vypolštářovanou kazajku; nenosil helmu
* Eques – jezdec; bojoval kopím nebo mečem; chránil ho malý kulatý štít, náprsní pancíř a bandáže na ruce se zbraní
* Essedarius – gladiátor bojující na voze, který řídil vozataj; míval zbraně na dálku – luk a vrhací kopí, zblízka používal meč
* Laquerius – gladiátor podobný Retiariovi, strhával však nepřítele lasem a zbraní mu bylo kopí a dýka
* Sagittarius – lučištník
* Veles – gladiátor, jehož hlavní zbraní byl oštěp